Každý musíme najít svou vlastní cestu k pojetí fotografie

   Když jsem začínal fotit svá oblíbená děvčata, ovlivnilo mě hned několik význačných českých autorů podobného zaměření, mezi něž patřil hlavně Taras Kuščinský, Jan Saudek, Milan Borovička, Miloš Vojíř, či  prof. Ján Šmok. Musím se přiznat že jejich fotografie byly pro mě něco jako modla, či nedosažitelný vzor, kterému bych se chtěl jednou vyrovnat. A tak jsem zkoušel napodobovat jejich styl a myšlení. Jenže tohle má své těžké úskalí. Ať uděláte jakoukoli fotku, která má v sobě byť jen malý nádech inspirace, či pojetí stylu některého ze zmíněných autorů, budete mít vždy problém s tím, že jenom kopírujete něco, co už někdo někdy vyfotil. A u portrétu, aktu, či u scénické fotografie je hodně velký problém, protože jak říká klasik, vše už bylo vymyšleno, vyfotografováno a najít svůj nezaměnitelný styl a rukopis je velký problém.

    Začal jsem tedy zkoušet nejrůznější postupy, jako je použtí dlouhého času, kdy jsem fotografii už v zárodku rozmazal, rozostřil, nebo pomocí mastného filtru získal zvláštní mlžné efekty. Zkoušel jsem i fotomontáže, jenže v klasické fotokomoře je tohle doslova "pokus - omyl" a nikdy se mi nepodařilo udělat jednu fototografii stejně. Prostě to bylo takové tápání ve tmě, ale přeci jenom mě hodně dalo. Jenže cíl byl ještě hodně daleko...